Historie a osobnosti

Do Františkových Lázní míří hosté
už více než dvě století. Nechybí ani
slavné osobnosti světové historie.

A tak vznikly Františkovy Lázně...

Historie lázní se datuje až do 18. století. V jeho závěru tehdy začaly v bezprostřední blízkosti Františkova pramene, do té doby známého jako Chebská kyselka, vznikat dnešní Františkovy Lázně. O jejich založení se zasloužil chebský lékař Dr. Bernard Vincenz Adler společně s hejtmanem loketského kraje hrabětem Filipem Františkem Kolowratem-Krakowským, kterým se podařilo získat podporu císaře. Zásadní den pro Františkovy Lázně je považován 27. duben 1793. V tento den totiž císař František I. schválil výstavbu „lázeňské kolonie“ města Chebu dle koncepce stavebního ředitele kamerálních statků Abbé Thobiase Grubera a zároveň svolil, aby lázně i tamní nejvýznačnější pramen nesly jeho jméno.

Původní uliční zástavba podél Císařské ulice, dnešní Národní, byla brzy rozšířena o další tři souběžné komunikace, čímž ještě v 1. polovině 19. století vznikl dodnes zachovaný půdorys lázeňského centra. V jeho bezprostředním okolí byly rovněž od samého počátku budovány rozličné parky. Do Františkových Lázní byl povolán lobkowiczký knížecí zahradník Martin Soukup, na jehož práci později navázal syn Antonín, který přebudoval původní francouzské parky s živými ploty na pohodlnější a tehdy moderní parky anglického typu. Rododendrony, vytvářející ve vzrostlých parcích romantická zákoutí, se zde pěstují již od roku 1828.

Období největšího rozkvětu lázní na přelomu 19. a 20. století s návštěvností až 20 tisíc pacientů a téměř 80 tisíc pasantů (lázeňských turistů) předznamenal rok 1865, kdy se Františkovy Lázně, od roku 1852 samostatná obec, staly městem a byly připojeny na evropskou železniční síť. O něco skromnější rozvoj zažívají Frantovky v předkrizovém období první Československé republiky. Po druhé světové válce jsou kompletně znárodněny a zahrnuty do národního podniku Československé státní lázně a zřídla.

Lázeňskému prostředí dal tvář františkolázeňský okrašlovací spolek

Když františkolázeňský okrašlovací spolek roku 1881 zahájil svou činnost, bylo již lázeňské centrum města obklopeno zelení. Dle Gustava Wiedermanna se však většinou jednalo o „špatně disponované anglické parky, jež se rozpadají na jednotlivé skupiny stromů, keřů a luk protnutých křivolakými cestičkami s ošklivým ohraničením“. Františkovým Lázním chyběly květinové záhony a rozsáhlejší zeleň, v níž by se lázeňský host mohl po celých pět až šest týdnů, které tehdy v lázních trávil, bez omrzení procházet a rozptýlit. Wiedermann se totiž rozhodně nemýlil, upozorňoval-li na skutečnost, že nadcházející doba hospodářského rozkvětu bude i od Františkových Lázní vyžadovat více než doposud, neboť se tehdy již i kdejaké maloměsto věnovalo modernizaci a okrášlení vlastních veřejných prostranství.

Podobně jako byly ve velkých městech hradby a příkopy proměňovány v parky, měly také Františkovy Lázně kráčet s dobou a založit v okolí lázeňského centra široký pás zeleně. V souladu s rozhodnutím městské rady se tak prvním úkolem spolku stalo zalesnění městských pozemků na jihovýchodě nazývaných Amerika. Výsadba prováděná dle návrhu chebského lesmistra Lorenze byla zahájena roku 1882 a během čtyř let včetně regulace pozemků dokončena. 

Cílem však nebylo pouze vysázet stromy, nýbrž především zpřístupnit nové porosty návštěvníkům lázní. Aby mohly být založeny nové cesty, začal spolek roku 1883 s výkupem vhodných pozemků od sedláků ze sousedních vsí, čímž dal vzniknout vlastnímu pozemkovému majetku. Výsledek, jehož spolek během prvních dvaceti let činnosti dosáhl, bere dech: roku 1884 je vysázena nová alej ke hřbitovu, 1889 nová alej do Dlouhých Mostů (tehdy Langenbruck) a o rok později pak dokončena dlouho očekávaná promenádní trasa z Dolních Loman (tehdy Unterlohma) přes Ameriku až do Slatiny (tehdy Schlada). V tomto období jsou osazeny také pozemky po obou stranách Kolonády Solného pramene, tudíž  nejpozději roku 1887 mizí neutěšený pohled na holý násep železniční trati do Chebu. V 90. letech dochází k rozšíření takzvaného Nového parku na východě až na pravý břeh Slatinného potoka (tehdy Schladabach), kde vzniká pozdější Park císaře Františka Josefa. Dílem okrašlovacího spolku je také Meteorologický sloup poblíž plynových lázní z roku 1882.

Důležitou součástí činnosti spolku bylo udržování a doplňování nových porostů, proto spolek roku 1882 zřídil vlastní lesní školku a místo hajného. Každým rokem spolek bojoval s nepřízní počasí – mladá výsadba byla pravidelně poškozována pozdními mrazy, vytrvalým suchem či naopak nečekanou povodní, která přišla v roce 1889. K úkolům spolku tak patřilo i obstarávání výživné půdy, zřizování odvodňovacích či zavlažovacích zařízení, opatření proti škodlivému hmyzu a také opravy poškozeného vybavení parků.

Již na přelomu století tvořily pozemky obhospodařované spolkem jeden celek, provázaný úhlednými cestami a jednotnou estetikou. Nejbližší okolí Františkových Lázní nabízelo nový, potěšující pohled: tmavé jehličnaté lesy střídající se se světlými březovými hájky, mezi nimi upravené louky, romantické přístřešky, lavičky a mostky z režných březových kmenů. K odpočinku návštěvníků sloužila od roku 1899 nová výletní kavárna na břehu velkého městského rybníka a roku 1928 se Amerika rozrostla také o přírodní koupaliště. V bývalém Loimannově parku (dnes Westend Park) byly v roce 1905 zbudovány tenisové kurty a na pravém břehu Slatinného potoka bylo založeno golfové hřiště. Františkovy Lázně konečně získaly pěkné okolí, o jehož vylepšování se až do druhé světové války staral místní okrašlovací spolek.

Slavní návštěvníci a rodáci

Gustav Wiedermann
tvůrce moderních Františkových Lázní

Gustav Wiedermann (* 24. 8. 1850 Františkovy Lázně, † 11. 2. 1914 tamtéž) byl starostou Františkových Lázní pouhých deset let. Byly to však roky velmi plodné. Charakter města ovlivnil takovým způsobem, že ho už jeho současníci nazývali „tvůrcem moderních Františkových Lázní“. Jeho podpis nesou přední františkolázeňské stavby, zelené parky, četné památníky ale také nejznámější obraz města – prostranství kolem Františkova pramene se společenským domem a novou kolonádou. Jeho zásluhou je také dodnes citovaný věhlas Františkových Lázní coby „prvních slatinných lázní světa“.

Gustav Wiedermann byl synem Karla Wiedermanna (*1816, †1893), který se ve Františkových Lázních od 40. let 19. století etabloval jako úspěšný stavitel. Jeho podnik tehdy zhotovoval většinu novostaveb ve Františkových Lázních. Díky studiu na vysokých školách v Praze, Štýrském Hradci a Mnichově bylo Gustavu Wiedermannovi umožněno, aby se vypracoval ve vynikajícího a umělecky velmi nadaného architekta. Již od 70. let 19. století tak Wiedermann působil v projekční kanceláři svého otce, kde měl možnost rozvinout svůj talent. Mimo jiné Wiedermann tehdy navrhl velkolepý Konverzační sál Společenského domu (1877), budovu Hotelu Imperial (1878) či v západních Čechách na svou dobu nejmodernější lázeňský provoz otevřený roku 1880 pod názvem Císařské lázně. Jeho v mnoha ohledech vynikající práci na poli architektury však zastiňují především tři pravoslavné chrámy ve Františkových Lázních (1889), Karlových Varech (1898) a Mariánských Lázních (1901), jež Wiedermannovo dílo proslavily daleko za hranicemi jeho vlasti.

Wiedermannovi velmi záleželo na rodném městě, proto se od mládí aktivně účastnil veřejného dění. Zmínit je třeba především jeho zásluhy o františkolázeňský okrašlovací spolek založený roku 1881, jemuž v letech 1889 – 1914 předsedal. Roku 1882 byl poprvé zvolen do městského zastupitelstva a o dvě desetiletí později, 7. listopadu 1900 se stal starostou města.

Jeho hlavním cílem bylo zvýšit úroveň místního lázeňství, a posílit tak hospodářství města. To se mu podařilo především díky mistrné strategii, jejíž pomocí Františkovy Lázně v letech 1902 a 1904 odkoupily od soukromých vlastníků a Chebu za velmi výhodnou cenu všechny čtyři lázeňské provozy včetně veškerého k nim náležejícího majetku. Františkovy Lázně se tak staly vlastním pánem ve všech oblastech obecního hospodářství. Následkem byla reorganizace lázeňského provozu, nové zachycení pramenů a také systematická propagace Františkových Lázní. Právě z tohoto důvodu se Wiedermann snažil získat pro Františkovy Lázně pozornost uznávaných kapacit. Jedním z oslovených byl pražský univerzitní profesor Dr. Rudolf Jaksch von Wartenhorst, jenž ve Františkových Lázních při lékařské konferenci roku 1906 přednesl zcela zásadní přednášku, v níž Frantovky ohodnotil jako „nejskvělejší kardiologické lázně světa“. Těmito a dalšími prostředky se Gustavu Wiedermannovi podařilo během pouhých pěti let zdvojnásobit návštěvnost Františkových Lázní. Aby však městu zajistil rozkvět i v budoucnu, bojoval Wiedermann proti snahám těžit na Chebsku uhlí a zároveň sváděl vleklý souboj se saskými lázněmi Bad Elster kvůli konkurenční těžbě slatiny v Soosu a městskému vodovodu ze Schönbergu.

Když Wiedermann roku 1910 kvůli neshodě s františkolázeňskými lékaři dobrovolně složil svou funkci, byly Františkovy Lázně jiným městem, než jakého se před deseti lety ujímal. Díky Wiedermannovi se Františkovy Lázně staly moderním evropským lázeňským městem, zažívajícím svá nejlepší léta. Tato doba rozkvětu však bohužel stejně jako Wiedermannův život skončila s rokem 1914.

Císař František I. a Marie Luisa

Nesou jeho jméno, avšak Františkovy Lázně navštívil jejich zakladatel císař František I. pouze jednou. Bylo to v roce 1812, kdy doprovázel svou dceru Marii Luisu při jejím návratu z Drážďan do Paříže. V Drážďanech se zúčastnili podobně jako řada dalších korunovaných hlav tehdejší Evropy gala banketu, který uspořádal Mariin manžel Napoleon před svým tažením do Ruska. 5. června odpoledne přijeli společně v kočáře s osmispřežím do Františkových Lázní, kde se ubytovali. Pak si prohlédli město a napili se z pramene. Císař podnikl ještě týž den výpravu ke Komorní hůrce. Následující den vzácní hosté v půl šesté ráno odjeli – císař do Vídně, Marie Luisa do Paříže.

Císař Karel I. a Zita von Bourbon

Ve Františkových Lázních se seznámil poslední rakouský císař Karel I. se svou budoucí ženou Zitou. Sedmnáctiletá Zita přijela do Františkových Lázní v roce 1909 se svou sestřenicí Marií Annunciatou k léčebnému pobytu. Karel, v té době nadporučík, přijel z Brandýsa, kde pobýval se svým dragounským regimentem.

Setkání zinscenovala matka Marie Annunciaty, která tak chtěla spojit dva šlechtické rody. Oba budoucí manželé se pak setkali v lázeňském domě Imperial. Rok na to přijel Karel do lázní za „tetičkou“ a se Zitou se sblížili natolik, že se v roce 1911 vzali.

Císař František Josef I.

Císař František Josef I. navštívil Františkovy Lázně v roce 1847 ještě jako arcivévoda společně se svými bratry Ferdinandem Maxmiliánem a Karlem Ludvíkem.

Na jejich počest pořádala obec ostrostřílení v parku a slavnost s bengálským ohňostrojem. František Josef později, již jako císař, povýšil v roce 1865 obec Františkovy Lázně na město.

Božena Němcová

Slavná spisovatelka Božena Němcová přijela do Františkových Lázní 17. července 1846. V té době jí bylo 26 let, měla čtyři děti a žila v nepříliš šťastném manželství s c.k. komisařem finanční stráže Josefem Němcem. Z jejího prvního dopisu je patrné, že se v lázních cítila velice dobře, píše: „Z mého pokojíku mám rozkošnou vyhlídku na hory a ta mi připomíná milý domov můj“.

Pobyt je pro Němcovou vhodnou příležitostí k psaní. Své dojmy z nezvyklého, společensky zajímavého prostředí zachycuje ve třech fejetonech, které mají formu dopisů pomyslné přítelkyni Marii. Seznamují v nich čtenáře s lázeňskou společností a výletními místy v okolí. V podtextu všech je kritický obrozenecký pohled na stav české společnosti: „Zde vidíš národy ze všech konců Evropy: Rus, Francouz, Angličan, Polák, Uher, Ital a všichni, co se k Německu počítají. Tak jsem se alespoň z lázeňského rejstříku dověděla. Jsou prý tu i Čechové, ale jakkoli jsem pozorně naslouchala, abych z těch různořečí nějaké české slovíčko zaslechla, neslyšela jsem po česku ani špitnout“.

Johann Wolfgang Goethe

Goethův vztah k Čechám, které důvěrně oslovoval „mé milé Čechy“, významně ovlivnil jeho literární a vědecké dílo. Vedle Karlových Varů a Chebu to byly právě Františkovy Lázně, kde se cítil velmi dobře a vždy se sem rád vracel.

V roce 1808 při svém prvním delším pobytu se v českých lázních zamiloval do 23leté Silvie Ziegesarové, dcery dvorního rady von Ziegesara. V Čechách se seznámil také s Ulrikou von Lewetzov, jeho láska k ní měla svou předehru právě ve Františkových Lázních, ale ani v tomto případě neskončila pro básníka šťastně.

Při svém pobytu v lázních Goethe objevil blízkou sopku Komorní hůrku a rozvířil opětovně badatelský problém o její pravosti. Do problému pak vtáhl celý geologický vědecký svět.

Goethe se zde uprostřed svých lázeňských lásek a badatelského vzrušení cítil skvěle, vyhovovalo mu rodinné prostředí Františkových Lázní, kde se všichni scházeli ve Společenském domě u společné tabule a později při korzu u pramene.

„Musím zde být daleko společenštější než v Karlových Varech“ – píše své ženě a dodává: „je to jedno z nejkrásnějších míst v srdci Evropy“.

Johann Strauss mladší 

Františkovy Lázně navštívil hudební skladatel Johann Strauss v roce 1884, kdy sem přijel se svou ženou Adélou a dcerou Alicí. V následujících letech se sem vrátil ještě čtyřikrát.

Pro lázeňské hosty zůstala nezapomenutelná scéna z jednoho večerního koncertu lázeňského orchestru, kdy dirigent Tomášek vyzval Strausse, aby dirigoval svůj valčík Na krásném modrém Dunaji. Strauss beze všeho vyhověl jeho přání – odměnou mu byl bouřlivý aplaus.

Ludwig van Beethoven

Beethoven strávil v českých lázních v letech 1811 – 1812 celé čtyři měsíce. Do Františkových Lázní přijel 8. srpna 1812, tehdy se nechal zapsat do rejstříku lázeňských hostů jako skladatel z Vídně a ubytoval se v domě U dvou zlatých lvů.

Léčebná kúra trvala celý měsíc a jak se dovídáme z Beethovenových dopisů, byla pro něj nutnou nepříjemností. Svému nakladateli píše: „Jen to nejnutnější – Vám chybí titul mše a mně je od mnohého přespříliš – koupání, nečinnosti atd., od jiných nevyhnutelných událostí a náhod jsem unavený“. 7. září je léčba u konce a Beethoven odjíždí do Karlových Varů.

Ke stažení 

Galerie